KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Tiskové zprávy Lidovci představili ústavní stížnost kvůli zdanění náhrad církvím
Zpět

Lidovci představili ústavní stížnost kvůli zdanění náhrad církvím

Přidáno 21. 5. 2019
Ilustrační foto
Tisková zpráva

Lidovci představili na úterní tiskové konferenci v Senátu ústavní stížnost proti zákonu na zdanění církevních restitucí. K ústavní stížnosti, kterou inicioval senátorský klub KDU-ČSL, se svými podpisy připojilo 42 senátorů. 

Náš senátorský klub spolu s dalšímu kluby, především pak ODS, připravil text ústavní stížnosti, který je podáván proti zákonu o zdanění církevních restitucí. Vše podstatné je napsáno a podepsáno. Máme v současné době 42 podpisů pod touto ústavní stížností a dovolili jsme si pro vás připravit i krátké shrnutí přímo z tohoto textu, řekl na úvod médiím předseda senátorského klubu KDU-ČSL Petr Šilar.

I.Shrnutí argumentace navrhovatelů

I.A.Ústavněprávní východiska

1. Česká republika v letošním roce oslaví výročí 30 let od Sametové revoluce, jež byla počátkem přechodu k demokracii a právnímu státu po 41 letech vlády komunistické ideologie. Ústavodárce zásadní odklon od totalitního státu deklaroval v článku 1 odst. 1 Ústavy, dle kterého je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Zákonodárce svá východiska vymezil prostřednictvím zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, v jehož preambuli kupříkladu konstatoval, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 - 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům a bezohledným ničením přírody. Ústavní soud se k tomuto náhledu připojil nespočtem nálezů, v nichž vyzdvihl myšlenku materiálního právního státu a hodnotové diskontinuity s předchozím komunistickým právem.

2. Ač se to v posledních 30 letech jevilo samozřejmým, navrhovatelé považují za důležité na úvod konstatovat, že restituční a rehabilitační procesy nejsou politickou hříčkou v rukou momentální politické většiny, nýbrž důsledkem skutečnosti, že komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony [§ 1 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody].

3. Na tato východiska totiž dosavadní restituční a rehabilitační zákony, včetně zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání“), navázaly. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že ani současná účast komunistické strany ve vládní většině v Poslanecké sněmovně není důvodem pro relativizaci uvedeného hodnocení či přímo základem pro revizi proběhlých a probíhajících restitučních a rehabilitačních procesů.

4. Zákon o majetkovém vyrovnání měl za cíl částečnou nápravu některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem na církvích a náboženských společnostech (dále jen „církvích“; toliko pro účely zjednodušení textu pod tento pojem podřazujeme i Federaci židovských obcí v České republice) a vytvoření podmínek pro hospodářskou odluku církví od státu. Do té doby v zásadě panoval stav jednostranně nastavený komunistickou státní mocí, tehdy s cílem podřídit církve i jednotlivé duchovní totální státní kontrole: souběžně s vyvlastněním veškerého hospodářského majetku církví byly tyto učiněny závislými na přímém financování platů duchovních státem v kombinaci s tzv. státním souhlasem na základě zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem.

5. K přijetí zákona o majetkovém vyrovnání došlo po více než dvaceti letech politických jednání. Navrhovány byly prakticky všechny myslitelné varianty: od zařazení církví do existujícího režimu naturální restituce podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), přes tzv. výčtové zákony, výplatu náhrady ve formě dlouhodobé renty až po posílení financování církví z veřejných prostředků namísto naturální restituce. V nejvypjatější době, kdy byly zpochybňovány samotné nároky církví a majetkové narovnání mezi státem a církvemi se stávalo předmětem agresivních předvolebních kampaní, vyslovil Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), že „[d]louhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“

6. V roce 2012 (po 5 letech veřejné debaty o jeho konkrétní podobě) byl v řádném legislativním procesu přijat návrh zákona, který v mezích možností státu a s přihlédnutím k principu minimalizace dopadů na třetí subjekty kombinuje naturální restituci a finanční náhradu, a komplementárně k tomu ukončuje financování „osobních požitků duchovních“ a jiných věcných nákladů spojených „s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i s církevní administrativou“ státem (srov. zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů). Navrhovatelé netvrdí, že konkrétní parametry zákona o majetkovém vyrovnání představují jediný možný ústavně souladný či dokonce ideální způsob vypořádání vztahů mezi státem a církvemi. Za ideální by považovali toliko stav, kdy by vývoj demokratického a právního státu v Československu nebyl přerušen zločinnými režimy nacistickým a komunistickým, a k přijímání restitučního a rehabilitačního zákonodárství by tak nemuselo vůbec dojít. Přesto podoba, v jaké byl zákon přijat, nepochybně představuje rozumné a vyvážené řešení, plně v mezích judikatury Ústavního soudu a principů právního státu.

7. Zákon o majetkovém vyrovnání byl jako celek podroben ústavnímu přezkumu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. května 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.). Návrhy na zrušení zákona o majetkovém vyrovnání v sobě koncentrovaly celé spektrum námitek, s nimiž se Ústavní soud vyčerpávajícím způsobem vyrovnal a sporná tvrzení již jednou vyvrátil. Je příznačné, že ve sněmovní rozpravě tyto námitky opět zaznívaly na podporu zákona č. 125/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 125/2019 Sb.“) znovu v plném rozsahu a v nezměněné podobě.

8. Za situace, kdy ústavnost zákona o majetkovém vyrovnání, včetně konstrukce finanční náhrady, byla Ústavním soudem potvrzena, je vyloučeno, aby zároveň – bez změny skutkového a právního stavu – existovaly ústavně relevantní důvody pro retroaktivní snížení finanční náhrady.

I.A.Stručné shrnutí ústavněprávní argumentace

9. Navrhovatelé své přesvědčení o protiústavnosti zákona č. 125/2019 Sb. opírají o zjištění, že ani předkladatelé zákona, ani vláda netvrdí, že by se mělo ve skutečnosti jednat o zákon – v ústavněprávním smyslu – daňový. Naopak netají se tím, že jediným cílem zákona je snížení restituční finanční náhrady. Nárok na finanční náhradu však již na základě zákona o majetkovém vyrovnání oprávněným církvím vznikl a jejich snížení tak přichází retroaktivně. Splátky (jedné konkrétní celkové finanční náhrady) nelze již z definice zaměňovat s eventuálními nároky, jež by vznikaly postupně nově každým rokem a měly by tak charakter pravidelné dotace.

10. Ústavní soud přitom již v minulosti důsledně odlišil případy, kdy zákonodárce dle své politické úvahy změní či zvýší daňovou zátěž od případů, kdy se jedná o uvalení daně toliko formálně (podle názvu) a skutečným záměrem je jednostranné snížení existujícího nároku třetí osoby vůči státu. V takovém případě se jedná o natolik intenzivní zásah do majetkových práv, že by musely být splněny mimořádně přísné podmínky ospravedlňující jinak ústavně nepřípustnou pravou retroaktivitu. Takové podmínky nejen, že objektivně nenastaly, ale vládní většina zformovaná v Poslanecké sněmovně (a další poslanci) jejich existenci prakticky ani nepředstírá. Politická dohoda třech stran nesoucích vládní odpovědnost přitom ke zhojení protiústavnosti zjevně nepostačuje.

11. Stručně řečeno, pokud by vládní většina v Poslanecké sněmovně provedla svůj záměr snížit finanční náhradu přímo a legislativně „čistým“ způsobem, učinila by tak novelou § 15 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání, kde by došlo ke změně přiznaných částek finanční náhrady. Retroaktivní účinek takové novely by byl zřejmý i zcela laickým pohledem. Zákonem č. 125/2019 Sb. je však dosaženo stejného účinku, jež však, podle náhledu vládní většiny v Poslanecké sněmovně, má tu výhodu, že jakožto zákon „daňový“ poskytuje toliko minimální prostor pro přezkum Ústavním soudem.

12. Zákon č. 125/2019 Sb. tak představuje zásadní a zjevné vybočení zákonodárce z mezí ústavnosti. Porušuje přitom především zákaz retroaktivity zákona plynoucí z principů právního států dle s čl. 1 odst. 1 Ústavy a práva na ochranu vlastnictví čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu.

13. Nelze přehlédnout, že i pokud by na zákon č. 125/2019 Sb. bylo nahlíženo jako na zákon skutečně daňový, zavádí se jím manifestní nerovnost mezi dotčenými církvemi a ostatními restituenty, neboť restituční náhrady podle předchozích zákonů dosud dani nepodléhaly.

14. Přístup předkladatelů a vlády k návrhu zákona č. 125/2019 Sb. je pak ilustrován natolik neodborným legislativně-technickým zásahem do § 18a odst. 1 písm. f) zákona č. 586/1992 Sb., zákon o daních z příjmů, ve znění zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb. (dále jen „zákon o daních z příjmů“), až bylo nezáměrně zasaženo do koncepce zdaňování příjmů z bezúplatného nabytí věci u veřejně prospěšných poplatníků. Netoliko, že finanční náhrada by nově měla podléhat dani na základě vytvořené výjimky z výjimky, ale neobratnou přesmyčkou byly nově z předmětu daně vyloučeny všechny příjmy z bezúplatného nabytí věci u veřejně prospěšných poplatníků, které dosud dani podléhaly. Tím vznikl další nečekaný rozměr ústavně neobhajitelné nerovnosti zavedené zákonem č. 125/2019 Sb.: nenastal stav, kdy by se finanční náhrada toliko „zařadila“ mezi standardně zdaňované příjmy, nýbrž zároveň všechny ostatní příjmy z bezúplatného nabytí věci ostatních veřejně prospěšných poplatníků byly z vymezení předmětu daně vyjmuty. Finanční náhrada tak je jediným příjmem z bezúplatného nabytí věci, který má dani podléhat, a to zjevně bez důvodu, který by tuto nerovnost obhájil.

15. V tomto ohledu zákon č. 125/2019 Sb. porušuje čl. 3 odst. 1 Listiny, resp. čl. 14 Úmluvy, v dimenzi rovnosti akcesorické a čl. 1 Listiny, resp. čl. 26 Paktu v dimenzi rovnosti neakcesorické.


kategorie Tiskové zprávy