KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Z médií Nikdy jsem si nepřipustila, že Josef odejde, říká Věra Luxová
Zpět

Nikdy jsem si nepřipustila, že Josef odejde, říká Věra Luxová

Přidáno 22. 11. 2019
Ilustrační foto
MF Dnes - Pardubický kraj

Včera uplynulo dvacet let od smrti bývalého šéfa lidovců Josefa Luxe. Zemřel po komplikacích, které přišly po transplantaci kostní dřeně od dárce, kterou podstoupil na klinice Freda Hutchinsona v americkém Seattlu.

CHOCEŇ - Jakkoli jsou pro Věru Luxovou listopadové události přelomové, spojené s koncem totality a následnou změnou, která do poklidného rodinného života na Dvořisku na Orlickoústecku vnesla úplně nový směra jejího manžela Josefa vynesla do nejvyšších politických pater, je listopad zejména vzpomínkou na jejího manžela, který zemřel před 20 lety. „Letos to mám spojené. Vnímám samozřejmě hlavně výročí odchodu manžela, tím, že je to letos kulaté, tak se to spojuje se 17. listopadem. I ten je pro nás důležitý, změnil nám život. Jako rodina jsme se začali angažovat v politice. Přišla příležitost přispět svým dílem ke změnám," říká v rozhovoru pro MF DNES Věra Luxová.

Není pro vás listopad tak trochu rozporuplný? Na jednu stranu sametová revoluce, na druhou odchod vašeho muže...
Cítím, že jsou to dvě události, které jsou v letošním roce propojené. 17. listopad je pro mě významným dnem, protože nám přinesl změnu života ve společnosti, ale i v rodině. To si v dnešní době málokdo uvědomuje, že žijeme opravdu v úžasné době. Máme zde svobodu a demokracii, ale i spoustu kritiků.

Bylo hned jasné, že se zapojíte do listopadových událostí 89?
Do listopadových událostí jsme se zapojili hned v Chocni, ale netušili jsme, jaký to bude mít vývoj. Manžel pracoval v tehdejším Zemědělském družstvu v Zálší jako zootechnik. Už tehdy však byl členem lidové strany. Byl v ní aktivní. To, že byl navržený do Federálního shromáždění, s tím jsme nemohli počítat, to bylo nové.

U vás je to násobeno tím, že máte velkou rodinu. O to muselo být rozhodnutí zapojit se do polistopadových událostí těžší.
Šlo to postupně. Manžel byl nejprve poslancem Federálního shromáždění, pak přišly volby, sjezd lidovců. Předním jsme spolu začali zvažovat, jak s ohledem na rodinu dál. Vážila jsem si, že vstup do politiky bylo naše společné rozhodnutí. Nebylo to jednoduché, pro nás to ale byla radost ze změny a chtěli jsme k ní přispět. Omezování našeho života jsem v tom neviděla. Jistě, byli jsme s manželem bez sebe a děti bez táty. Ale byli jsme rozhodnuti a šťastni, že komunismus padl.

Kvůli manželově politické kariéře jste ale zvažovali, že s rodinou přesídlíte do Prahy. Tehdy ale rozhodly děti, že zůstanete?
Nikdo jsme si ze Dvořiska odejít nepřál, ale cítila jsem, že by pro manžela bylo dobré, aby nemusel jezdit z Prahy na Dvořisko a zpět a vytvořit mu zázemí v Praze. Děti ale nikam nechtěly a manžel si také oddychl. Pro něj odjezd domů znamenal, že si odpočinul, že byl s rodinou, mezi sousedy a mohl s nimi promluvit.

Po deseti letech však přišel životní zlom, manžel onemocněl a přišlo těžké období.
Těžko se mi vzpomíná na to, co bylo těžké, spíš mi vyvstávají ty krásné vzpomínky. Měli jsme šanci být spolu a připravit se na odchod, i když já jsem si nikdy nepřipustila, že by Josef odešel, měla jsem pevnou víru, že nic není nemožné. Ani v nemocnici, když už byly dny velmi vážné, tak mě to nenapadlo.

Vážně?
Myslím si, že to byla moje záchrana. Byla jsem v klidu a do poslední chvíle vnímala Josefovy reakce. Z jeho odchodu jsem cítila, že v něm nastal velký pokoj. Bylo v něm nejen smíření, určité přijetí situace, protože on zprávu od lékařů jasně slyšel, ale viděla jsem, že jeho odchod není boj, ale pokojné přijetí. Tehdy jsem silně cítila Boží přítomnost. Je to velký dar pro každého, když může být při odcházení blízkého člověka. Jsem ráda, že se o těchto věcech mluví, že to není tabu.

Vy o umírání mluvíte s pokorou, smířením. Ale s vámi do Ameriky cestovala ještě vaše nejstarší dcera Veronika. Proni to muselo být nesmírně těžké.
Ona to prožívala velmi těžce. Uvědomovala si daleko víc vážnost situace. Já prožívala smíření, ona měla s tatínkem velmi hluboký vztah, velice si rozuměli. V Americe s námi byla ještě nejmladší Liduška, tehdy jí bylo deset let. Ta se ke mně přimkla odevzdaností dítěte, které chápe velkou bolest po svém, dětsky. Ale pro nejstarší dceru to bylo těžké. A samozřejmě i pro ostatní děti doma.

Je to ona, v kom svého manžela vidíte nejvíc?
V každém z dětí vidím kousek. Všichni mají jeho schopnost komunikovat, jsou velmi otevření, to bylo u nás vždycky, jsou upřímní. Jsou aktivní v různých spolcích. Majíi dar dobře se vyjadřovat.

Má někdo z nich politicky našlápnuto podobně jako manžel?
Každý z nich má dar, že by mu to v politice šlo, kdyby chtěl. Dcera Marie je starostka na Orlickoústecku. Je to ale na osobním rozhodnutí. Někoho politika láká, někoho ne.

A vás?
Být aktivní ve vrcholné politice není moje cesta. Politika mě zajímá, a není mi lhostejná. Touhu kandidovat ale nemám. I na komunální úrovni mohu dost ovlivnit. Každý je vlastně politik, vyjadřuje se k dění kolem sebe a má šanci se zorientovat. Jen to stojí hodně času, protože se musí probrat informacemi a udělat si správný názor.

Jak se za tu dobu posunula léčba leukemie?
O mnoho. Kdyby ta situace nastala později, byla ta šance mnohonásobně vyšší. Tyto otázky si ani nechci připouštět. Léčba jde dál a dává šanci dalším lidem.

Byla léčba v Seattlu jediná možnost léčby?
Ano, protože podle informací, které manžel měl, se neaplikovala tehdy u nás nepříbuzenská transplantace. Proč to takhle dopadlo, vůbec není podstatné, nebyli jsme výjimeční pacienti, ale jedni z mnoha, kteří zkusili svou šanci.

Kdo vám v těch chvílích nejvíc pomohl?
Největší oporu jsem měla ve spojení s Bohem, to mi ještě umocňoval můj vztah s kardinálem Vlkem, se kterým jsem byla v kontaktu. Když chyběla mužská ruka, místní ze společenství věřících mi pomohli, kdykoli jsem se na ně obrátila. To je dar žít s lidmi, kterým můžete věřit. My to tak máme od mládí, pomáhali jsme si s dětmi a mezi sebou. Byla to nádherná doba. A viděla jsem v tom smysl být doma s dětmi. A manžel to oceňoval.

Probíral s vámi manžel svá politická rozhodnutí?
On se moc nesvěřoval, a když už, byly to vždycky věci těžké a delikátní. Do rodiny to ale nepřinášel. To dokázal velmi dobře. Pro děti udělal doma tiskovou konferenci a ony se ho vyptávaly, co tam jedl, s kým se sešel. Do noci s nimi hrál dostihy a sázky nebo ruletu.

Po smrti manžela jste založili Nadační fond Josefa Luxe. Co je jeho náplní a jak si nyní stojí?
Od roku 2001 má stěžejní Program podpory etické výchovy na základních a středních školách. Formou soutěže se přihlašují školy s projekty. Etická výchova může být zařazena jako volitelný předmět a je na zři
zovatelích a ředitelích škol, zda bude ve škole nabídnuta. Smysl vidím v tom, že škola může nabídnout pomocnou ruku při výchově dětí. Jsem generace, která nechla, aby jí děti vychovávala škola v komunismu. Dnes může etická výchova napomoci tam, kde rodiny nefungují. Ze zkušeností pedagogů vyplývá, že efekty této výchovy jsou okamžité. Snížení agresivity a šikany mezi žáky, dochází k pozitivnímu ovlivnění atmosféry ve škole.

Jak třeba?
V projektech pracují mezi sebou, základem výchovy je projekt prosociálního chování, děti mezi sebou objevují svoje klady, zápory, učí se komunikovat. Pak v praxi dělají něco pro obec. Učí se poznávat různé profese, například v projektu Rozvoj kariérních a sociálních kompetencí studenti Cyrilometodějského gymnázia v Prostějově chodí na praxi do nemocnice, domovů chodců, pekárny. Etická výchova má také ukázat, že je třeba dodržovat pravidla. I Člověče, nezlob se je má. A tak je to i v politice. A když budeme připouštět, že je možné podvádět například s dotacemi a využívat a zneužívat, nastavuje se lidem zrcadlo, řeknou si pak, proč bych se nechoval také tak, a takové jednání se stává normální.

Čím se zabýváte kromě komunální politiky? (Luxová je zastupitelkou Chocně, kam místní část Dvořisko spadá, pozn. redakce.)
Rodinou. Překvapivě. Všechny děti jsou povdávané, poženěné a mají své rodiny. Na Dvořisku se mnou žije dcera s rodinou a vnoučaty.

Jste hlídací babička?
Čím dál tím méně. Vnoučata jsou už větší, děti si snaží pomoci navzájem.

Kolik máte vnoučat?
18. S celou velkou rodinou se velmi rádi scházíme 4x do roka. To je nás 31. Kromě toho o Vánocích, na Zelený čtvrtek na společnou večeři, na moje narozeniny a pak společně na dovolenou po Česku. Máme ale problém najít ubytování, kde by se vešlo šest pětičlenných rodin a já. Každý den má jedna rodina na starost všechny. Užíváme si to. Za svoji velkou rodinu jsem vděčná.

redaktorka: Stanislava Králová
, MF Dnes
foto: Radek Kalhous, MAFRA

 

kategorie Z médií