KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Z médií Když táta i syn řeknou: Končíme
Zpět

Když táta i syn řeknou: Končíme

Přidáno 13. 1. 2020
Ilustrační foto
Reportermagazin.cz

Byly to tradiční, a přece úplně jiné Vánoce. Miloslav Výborný během nich vyčerpal poslední dva dny dovolené v životě, po šesti letech skončil na Nejvyšším správním soudu a odešel do důchodu. Pro syna Marka šlo o první a nečekaně i poslední Vánoce v čele lidové strany, jež si teď na lednovém sjezdu vybere jeho nástupce.

Kostel svatého Bartoloměje v Heřmanově Městci se plní lidmi, za chvíli začne oblíbená Rybova vánoční mše, na kterou se chystá i celá rodina Výborných. Miloslav Výborný a jeho syn Marek si nazouvají boty na nepřehlédnutelně barevné ponožky, které oba našli pod stromkem.

„My džentlmeni to nesnášíme, ale dostal jsem čočku, že dárku je třeba si vážit,“ odtuší Výborný senior, načež mu syn vysvětlí, že tento módní doplněk umí ocenit i novináři v Praze. Mimochodem, je to jeden ze vzácných okamžiků nesouznění obou mužů, kteří se jeden po druhém zapsali do dějin lidové strany.

Vánoční svátky byly letos… prostě vánoční. Marek Výborný napekl se svými dětmi, šestnáctiletou Amálií, třináctiletou Míšou a desetiletým Vendelínem, sedmnáct druhů cukroví. „Markéta nám nechala vánoční recepty pěkně pohromadě v šanonu, takže jsme je nemuseli hledat,“ podotkne.

Rok co rok na třiadvacátého otec a syn koupí čtyři kapry a doma je pak společně zabijí. Na Štědrý den se jde na hřbitov, pak za blízkými a přáteli a odpoledne přes pole s bandaskou pro rybí polévku k tátovi, protože nikdo jiný ji líp neumí. A odpoledne na náměstí ke kostelu, kde úderem čtvrté hodiny žesťový kvintet začne troubit z ochozu kostelní věže koledy, na každou světovou strany čtyři. Je to tradice už od roku 1955 a na náměstí se sejdou dva až tři tisíce lidí, kteří se záhy vydají smažit kapra k večeři.

Teď je sedmadvacátého prosince, pět hodin odpoledne a v kostele zpívá pěvecký spor Vlastislav Rybovu vánoční mši. Marek Výborný s dcerami stojí na kúru u varhaníka. Sbor léta vedla jeho tchyně, před lety ho převzala manželka Markéta a on sám v něm zpívá patnáct let. Teď už i obě dcery. Jen Vendelín si ještě musí počkat. „Ale od Markéty to měl slíbené!“ upozorní svého syna nejstarší Výborný. Tentokrát zůstal vnuk ještě s dědečkem a babičkou dole pod kúrem, ale příště – kdoví.

Markéta zemřela, přijeď

První zkoušku z dospělosti už Vendelín absolvoval, když na konci září navigoval záchranku k jejich domu.

Brzy ráno, v pondělí 30. září, Markéta Výborná vzbudila Míšu, připravila jí snídani a na šestou ji vyprovodila na autobus do školy. Pak se vrátila do postele s tím, že si ještě na dvacet minut lehne, než vzbudí Amálku a Vendelína. Když se Amálka ve tři čtvrtě na sedm probudila, našla matku v posteli bez známek života. Doma z dospělých nikdo nebyl, otec odjel už večer předtím na služební cestu, babička ve vedlejším domě ještě spala a měla zamčeno. A tak Amálka sama zavolala záchranku, a zatímco Vendelín běžel k silnici, aby záchranáře navedl k domu, pokoušela se podle jejich instrukcí maminku oživovat.

Jak posléze konstatovali lékaři, Markéta zemřela ve svých pětačtyřiceti letech na neléčitelnou a nerozpoznanou vrozenou srdeční vadu, takzvanou arytmogenní kardiomyopatii. Její srdeční sval, silný běžně kolem centimetru, měřil v danou chvíli něco mezi nulou a jedním milimetrem.

„Nikdy si na nic nestěžovala. Bylo to jako blesk z čistého nebe,“ konstatuje Marek Výborný. V sobotu byli na národní pouti ve Staré Boleslavi, rozesmátá Markéta pořád vtipkovala, v neděli vyrazili na kola.
„Večer jsem pak musel do Liberce, objali jsme se a rozloučili, ona za mnou ještě běžela k autu a říkala: Musím ti udělat křížek. Na druhý den jsem měl cestu do Plzně, tak jsem se přesunul do Prahy, protože bylo zbytečné vracet se domů. O půlnoci jsme si ještě napsali. Ráno jsem vyjížděl kolem sedmé a vím, že to bylo někde u Berouna, kdy mi moje mamka volala. Že Markéta zemřela a ať přijedu domů. Řekla tuhle jedinou věta. Je to celé těžko sdělitelné. V prvé chvíli tomu člověk nevěří, pak si klade otázku: proč?, a nakonec si vyčítá, že měl být doma.“

Ze služební cesty se narychlo vracel i jeho otec, který ten den mířil na Slovensko na setkání s tamními soudci.

Moment rozhodnutí

Markéta byla o dva roky starší, vyrůstali ve stejném městě a znali se z farnosti, kde po roce 1989 společně nacvičovali divadelní hru o svaté Ludmile. „Já jsem hrál svatého Václava, Markéta kněžnu Drahomíru a její sestra Ludmilu. Myslím, že se mi tehdy víc líbila sestra,“ vybaví si s úsměvem Marek Výborný. Ale protože věci se dějí tak, jak se mají dít, záhy si s ní začal jeho dnešní švagr.

S Markétou pak byli chvíli spolu a chvíli zase ne, to když zrovna zvažoval intenzivní studium teologie a kněžskou dráhu včetně celibátu. Už tehdy mu dávala naprostou svobodu, možná i právě proto jeho rozhodování skončilo později sňatkem a jeho druhým životem se stala učitelská katedra.

Bez své ženy už pak neučinil žádné ze svých životních rozhodnutí. To po dohodě s ní šel před třemi roky jako lídr kandidátky do voleb, a naopak do nich nešel čtyři roky předtím.

„Táta to míval stejně, pamatuju, jak s mamkou vždycky seděli ve sklepě, kouřili a probírali, co bylo.“ V době, kdy byl Miloslav Výborný ministrem obrany, Marek svého otce téměř neviděl, a tak i on loni velmi zvažoval, zda přijmout kandidaturu na šéfa lidové strany.

„Původně jsme byli s Markétou naklonění spíš tomu, že ne. Věděli jsme, že starost o rodinu bude ještě víc na ní. Což čas i ukázal; byl jsem rád, když jsem stihl posekat v létě trávu.“ V Praze přespával v poslaneckém bytě, o víkendech byl často na cestách. S Markétou si každý večer volali a ráno si psali, takový byl jejich rituál, ale děti nesly odloučení hůř. „Najednou viděly, že nemají tátu. Holky už jsou relativně velké, ale na Vendelínovi jsem viděl, že by mě potřeboval doma. Samozřejmě, ten vztah byl najednou intenzivnější a možná i hlubší, protože když jste doma každý den, nestane se, že by vám děti skočily kolem krku. Ale nepopírám, že jsem doma chyběl. A samozřejmě mě někdy napadá, zda to všechno stálo za to, zda toho nebylo na Markétu moc a zda to nebylo příčinou…“

Teď se rozhodl svůj „dluh“ splatit.

Po smrti ženy na dva týdny úplně vypustil politiku a na svém Facebooku požádal o mediální klid, který byl – snad právě s ohledem na onu přímost sdělení – plně respektován. Poté oznámil, že stranu povede už jen do jejího mimořádného sjezdu v lednu 2020. „Věděl jsem hned, že to udělám. Jen jsem to nechtěl říkat v emocích. Děti potřebují mámu, a když máma není, potřebují tátu. Mám širokou rodinu, přátele, kteří by pomohli, ale výchova není jen organizace času. Nedokázal bych dělat svou práci naplno. Žil bych v neustálém napětí, že mám být zrovna radši doma.“

Homo politicus od narození

Politiku má Marek Výborný v genech. Jak říká: „Jsem homo politicus od malička.“

Listopad roku 1989 prožíval s rodiči hodně intenzivně, i když mu bylo teprve třináct. „Pamatuju si, jak jsem stál na Letné na rybářské stoličce, abych něco viděl. U metra na Malostranské rozdávali studenti ještě mokré letáky s fotkami z Národní třídy a samolepky OF. Já je pak v Městci lepil na každý kandelábr a konspirativně se při tom rozhlížel, jestli mě někdo nesleduje.“

Už v létě si s Markétou naplánovali, že 17. listopadu – třicet let poté – pojedou do Prahy a všechna ta místa znovu projdou. A tak jel aspoň s dětmi.

Jakkoli vysoká politika byla doma všudypřítomná, sám do ní vstoupil spíše spontánně, když jako ředitel Mozartova gymnázia v Pardubicích sundával ve škole portrét Miloše Zemana na protest proti jeho tehdejším vulgaritám. Nabídku stát se lídrem lidovecké kandidátky však tehdy ještě odmítl a přijal ji až v dalších volbách. Loni na jaře pak v klání o šéfa lidové strany porazil Mariana Jurečku.

I jeho otec byl ve vedení strany, byť se zastavil těsně pod vrcholem. Po rezignaci Josefa Luxe coby místopředseda kandidaturu na post nejvyšší odmítl, mimo jiné proto, že nechtěl opustit post starosty v Heřmanově Městci. Nakonec pozastavil i své členství kvůli kariéře v justici.

Když spolu mluvíme počátkem prosince poprvé, jeho kancelář na Nejvyšším správním soudu v Brně je už napůl vyklizená. Kdekoho napadne, že končí kvůli rodinné situaci syna Marka, ale on zavrtí hlavou: „Odcházím, protože jsem starej.“ Teoreticky by mohl zůstat soudcem do konce roku, v němž dovrší sedmdesát let, tedy ještě nějaké dva roky, ale vše urychlila prodělaná mozková mrtvice loni na jaře. „Doma mě přesvědčovali, že to nemám přehánět a že je nejvyšší čas odejít. A že když vše dopadne takhle dobře, nemá to člověk pokoušet.“

„Netušil jsem,“ podotkne k tomu jeho syn Marek, „že se dá přechodit mrtvice. Přesněji řečeno několik opakovaných drobných mrtviček, jak se ukázalo při vyšetřeních.“

Sedminásobný dědeček bude v důchodu odpočívat v domě, který kdysi sám postavil, a starat se o králíky. Před vstupem do politiky byl Miloslav Výborný advokátem, který měl rád svou profesi a nejvíc si přál, aby dobře vychoval děti a měl šťastné manželství. „V co jiného asi tak mohl člověk za normalizace doufat.“

Pak přišel listopad a s ním i ona euforická doba: „Vylezli jsme na valník a mluvili k lidem. Založili jsme Občanské fórum, kde se scházeli všichni, kteří chtěli něco změnit. A taky to změnili.“

Když se Miloslav Výborný stal poslancem České národní rady a vstupoval do opravené budovy parlamentu ve Sněmovní ulici, řekl si: Co tady budeš dělat, obyčejný kluk z malého města mezi výkvětem národa? „Poměrně rychle jsem rozpoznal, že tam není žádný výkvět národa, ale jeho vzorek. Myslím, že kdyby poslance losovali, dopadne to stejně. Že tam jsou lidé velice moudří, úctyhodní a chytří – ale také velice hloupí, nemravní a vychytralí. Vážil jsem si Václava Žáka, Jana Sokola, měl jsem rád Marka Bendu, kterého považuju za slušného politika. A svého syna si samozřejmě taky vážím.“

Kulisy politiky se podle něj od té doby změnily, ubylo entuziasmu a idealismu, s nímž do ní vstupoval v porevolučních devadesátých letech. „Snažím se nepodléhat nějakému černému pohledu, ale zklamává mě, že lidé si neváží svobody. Jakkoli je to přirozené, lid chce odjakživa hlavně chléb a hry.“

Kdyby se v roce 2003 nestal soudcem Ústavního soudu, odkud posléze přešel na Nejvyšší správní soud, nejspíš by se zcela stáhl z veřejného života a v dalších volbách by už nekandidoval. Marek Výborný si vybavuje chvíle, kdy byl otec rozčarovaný. „Pamatuji si na souboje s Václavem Klausem v devadesátých letech, zda je trh všelék a právní mantinely nás jen otravují, nebo to má být naopak.“

Sám otec na ty roky vzpomíná optimističtěji. „Spousta věcí se udělala špatně, ale nerad bych si tu stýskal, protože myslím, že spousta věcí se naopak udělala dobře. A nejen spousta, ale většina. Začít po třiceti letech říkat, že se ta privatizace měla udělat jinak, že měla mít lepší právní rámec, to je tak pitomé! Asi měla, ale je to ahistorické a nesmyslné. Mě zajímá, jestli je výsledek lepší, než jak to bylo dřív. A tvrdím, že o mnoho.“

Sám nerad vzpomíná na měsíce, kdy onemocněl jeho osobní přítel, šéf KDU-ČSL Josef Lux. Onen okamžik před více než dvaadvaceti lety si vybavuje dodnes. „Josef zavolal svým dvěma spolupracovníkům, což jsem byl já a Jan Kasal, že by se s námi chtěl jenom ve třech o něčem poradit. To nebylo zas tak neobvyklé a nebylo to poprvé. Sešli jsme se ve Žďáru nad Sázavou, kde Jan Kasal bydlel a já s Josefem to měli kousek. Vybavuji si, že jsem přijel na motorce. A tam, v salonku jedné hospody, kde jsme byli úplně sami, nám Josef oznámil, že má leukemii, hodlá rezignovat a věnovat se své léčbě.“ Jan Kasal nedávno vzpomínal, že v té chvíli brečel. „Já nebrečel. V životě moc nebrečím,“ odtuší Miloslav Výborný. „Ale zlomilo mě to hodně.“

Podobně dnes lituje i předčasného odchodu svého syna z politiky. Ale nic mu nerozmlouval, takhle to doma nikdy nechodilo. „Táta nebyl žádný přítel na telefonu. Radou, kterou mi nedal, ale z níž jsem čerpal, byla doba, kdy ji dělal, já ho při tom viděl a podvědomě ho kopíroval,“ říká Marek Výborný.

„Ne, ani o své rezignaci se se mnou neradil,“ vrtí hlavou jeho otec. „Zeptal se mě, co si o tom myslím, a já odpověděl, že si to musí rozhodnout sám. Neradil jsem mu od té doby, co vstoupil do politiky. Ale znám ho velmi dobře a vím, že neumí dělat věci napůl. A tak chápu, že nechtěl dělat napůl ani to, co je teď jeho prvním úkolem – být rodičem.“

Všechno má svůj smysl

Je šest večer a kostel svatého Bartoloměje se pomalu vylidňuje. Fotograf pořídí ještě pár společných snímků, je logické, že právě tady. Tady se Marek a Markéta brali, tady měla pohřeb, při němž květiny vytvořily sedmimetrový koberec a zpíval „její“ sbor. „V pátek předtím si v Bojanově oddirigovala generálku na vlastní pohřeb,“ odtuší její muž.

Ale jinak tu není cítit žádný smutek, jen obrovské pouto rodiny a odhodlání jít dál i bez mámy. A s úsměvem. „Markéta nám chybí, pořád se s tím srovnáváme a nestydíme se za slzy. Ale nějak to dáváme, ostatně je tu pořád s námi.“

Víra jim prý pomáhá a ani ona nespravedlnost, která se stala, vírou rodiny neotřásla. „Nikdy nepochopím, proč to takhle mělo být,“ podotkne Marek Výborný, „ale nějaký smysl to zřejmě má. Jako ho má ostatně všechno, i když ho třeba v danou chvíli nevidíme a nechápeme.“
 

Autorka: Martina Riebauerová, vedoucí dramaturgyně pořadu Události, komentáře a Interview ČT24.

Foto: Tomáš Binter,

kategorie Z médií